Atomové bomby z prehistorie

„Ano, v moderních dobách," odpověděl Oppenheimer.

Tato věta, v té době tajemná a nepochopitelná, byla v podstatě narážkou na staré hinduistické texty, popisující apokalyptickou katastrofu, která neměla co do činění se sopečnými erupcemi ani jinými známými jevy. Oppenheimer, zanícený student sanskritu, nepochybně poukazoval na pasáž v Bhagavadgítě, která popisuje globální katastrofu zaviněnou „neznámou zbraní - železným paprskem".

I když mluvit o existenci atomových zbraní před dnešním cyklem civilizace může být pro vědecké společenství znepokojivé, zdá se, že důkazy o tomto fenoménu na nás šeptají z každého kouta planety.

Pouštní sklo

Tyto důkazy nepocházejí jenom z hinduistických veršů, ale také z rozsáhlého množství zbytků taveného skla, roztroušených po mnohých pouštích světa. Křemíkové, zajímavě odlité krystaly pozoruhodně připomínají ty samé fragmenty, jaké byly nalezeny po nukleárních výbuších na atomovém testovacím středisku v pouštích Alamogorda.

V prosinci 1932 jel Patrick Clayton, zeměměřič Egyptského průzkumného ústavu geologického, mezi dunami Great Sand Sea (Velkého pískového moře) poblíž náhorní roviny Saad v Egyptě, když tu uslyšel pod koly vozu skřípání. Jak začal zkoumat původ zvuku, objevil v písku velké kusy skla.

Nález přilákal pozornost geologů z celého světa a zasadil semínko pro jednu z největších záhad moderní vědy. Jaký úkaz dokáže zvýšit teplotu pouštního písku na minimálně 1800°C a odlít jej do obrovských tabulí pevného žlutozeleného skla?

Když se Albion W. Hart, jeden z prvních inženýrů promujících na známé MIT (Massachusetts Institute of Technology), procházel po mohavské poušti kolem Alamogorda, pozoroval, že kusy skla zbylé po nukleárních testech byly identické s útvary, jež pozoroval v africké poušti před padesáti lety. Rozsah odlitků v poušti by ale vyžadoval, aby exploze byla desetitisíckrát silnější, než ta v Novém Mexiku.

Mnozí vědci se snažili vysvětlit rozptyl velkých sklovitých kamenů v pouštích Lybie, Sahary, mohavské poušti a dalších početných míst na světě jako výsledek gigantického dopadu meteoritů, ale kvůli absenci kráterů v poušti, které by nezbytně takový jev provázely, tato teorie neobstojí. Ani snímky ze satelitu, ani sonary nebyly schopné takové díry nalézt.

A co víc, sklovité kameny nalezené v lybijské poušti vykazují stupeň průzračnosti a čirosti (99 procent), jež se typicky ve slitinách spadených meteoritů nevyskytuje, neboť tyto se skládají ze železa a jiných materiálů smíchaných po dopadu s odtaveným křemíkem.

I navzdory tomu se vědci domnívají, že meteority, které daly vzniknout skleněným kamenům, mohly vybuchnout několik kilometrů nad povrchem Země, tak jako tomu bylo např. u tunguzské katastrofy, anebo se prostě jen odrazily od povrchu takovým způsobem, že si všechny známky dopadu odnesly s sebou, zatímco žár ze tření zůstal zachován.

To ovšem nevysvětluje, jak je možné, že dvě z míst v lybijské poušti, nalezených ve značné blízkosti od sebe, vykazují stejné ukazatele. Možnost dvou meteorických dopadů tak blízko u sebe je totiž velmi nízká. Rovněž to nevysvětluje absenci vody v tektitových exemplářích, protože o těchto místech dopadu se předpokládá, že byly před 14 000 lety vodou pokryty.

Starověká katastrofa v Mohendžodaro

Město v dnešním údolí řeky Indus, kde se vynořila harappská kultura, je velkou záhadou. Kameny z rozvalin částečně zkrystalizovaly společně s jejich  tajemnými obyvateli, zatímco záhadné místní texty mluví o období sedmi dnů vděku létajícím autům, nazývaných Vimama, za záchranu životů třiceti tisíců obyvatel před strašlivou příhodou.

V roce 1927, tedy několik let po objevení zřícenin Mohendžodara, se našlo na okrajích města 44 lidských koster. Většina z nich byla nalezena tváří dolů, ležíc na ulici v pozici rukou, jakoby město náhle zachvátila velká katastrofa. Některá těla navíc vykazují znaky nevysvětlitelné radiace. Mnozí znalci se domnívají, že Mohendžodaro je nepochybným důkazem nukleární katastrofy, jež se udála dvě tisíciletí před Kristem.

Toto město nicméně, jak mnozí věří, není jedinou starodávnou nukleární lokalitou. Desítky budov z dávných věků obsahují cihly s kameny roztavenými žárem, který dnešní vědci nedokážou vysvětlit:

• Starobylé pevnosti a hrady ve Skotsku, Irsku a Anglii

• Město Catal Huyuk v Turecku

• Alalach v severní Sýrii

• Ruiny Sedmi měst (El Dorado) poblíž Ekvádoru

• Města mezi řekou Ganga v Indii a pahorky Radžmahálu

• Oblasti mohavské poušti v USA

Ať už se jedná o jakékoliv místo na naší planetě, známky obrovského žáru a živé popisy hrozivých pohrom naznačují, že v dřívějších epochách mohla existovat nukleární technologie. Technologie, která byla obrácena proti člověku.