Realita je iná

Generál plukovník Leonid Ivašov, nehledě na jeho hodnost, znalosti a vyznamenání, je skutečným narušitelem poklidu. Je neúprosným nepřítelem NATO a opravdovým vlastencem. Má „na svědomí“ bleskové přemístění výsadkářů na území Prištiny a je oddaným žákem Jevgenije Primakova.

Soupeř Vladimíra Putina ve volbách 2012, kterému tehdy nebylo umožněno se zaregistrovat. Kromě toho je spisovatelem a jeho knihy vyvolávají rozepře mezi zastánci oficiální vědy a odborníky, zabývajícími se ufologií, ezoterikou a dalšími jevy mimo obzor běžného člověka. Jednou z takových knih je i Опрокинутый мир (Převrácený svět aneb všechno je jinak). Akademičtí vědci se z ní „osypávají“ nebo se ušklíbají, čtenáři ale v knihkupectvích vyprazdňují police. O knize a životě jsme si s ruským důstojníkem Ivašovem povídali několik hodin.

Příhody z dob dávno minulých

Leonide Grigorjeviči, všechna v knize uvedená fakta se opírají o dokumenty NKVD , Směršče a generálního štábu Rudé armády s označením přísně tajné. Vy jste na Ministerstvu obrany zaujímal vysoké postavení, ale jak se z archívů dostaly k Vám? 

Dokumenty se uchovávaly ve zvláštním archívu KGB SSSR. Na podzim roku 1991 se v budově na Lubjance objevila skupina lidí s písemným příkazem od prezidenta Borise Jelcina umožnit doručitelům přístup k archivu KGB a vydat jim všechny dokumenty dle předloženého seznamu – a to bez ohledu na stupeň utajení. Jak se ukázalo, jednalo se o členy sekty, či řádu, B’nai B’rith. Za vlády Michaila Gorbačova se na základě jeho rozhodnutí usadili na jihozápadě Moskvy. Další skupina se stejným pověřením vpadla do Akademie zahraniční rozvědky SSSR.

Obě dvě „jednotky“ měly podrobný seznam dokladů, které si měly vyzvednout. V první desítce byly uvedeny dokumenty Ahnenerbe a následovala dokumentace trestního řízení a výslechů Jakova Bljumkina ohledně jeho expedice do Tibetu. Dále pak materiály NKVD a Směršče, které byly po vítězství v roce 1945 nalezeny na území Německa. A v neposlední řadě i tajná korespondence mezi Sovětským námořnictvem a Generálním štábem a jejich pozornosti neunikly ani mapy pro lodivody, týkající se plavby našich lodí k Antarktidě v roce 1946.

Něco jsme jim vydat museli a to si také okamžitě odvezli do sídla B’nai B’rith a na americké velvyslanectví. Nicméně ty nejdůležitější dokumenty čekisti zachránili. Měl jsem možnost se s těmito dokumenty seznámit a pracovat s nimi. Malá část těchto informací je obsažena v mé knize, většinu je ale ještě potřeba prozkoumat.

A jste si jistý jejich pravostí?

To každopádně! Příliš dlouho jsem pracoval na ústředí Ministerstva obrany a po nějakou dobu i přímo pod ministrem obrany SSSR, Dmitrijem Fjodorovičem Ustinovem, abych neznal postupy zacházení s tajnými dokumenty, o kterých běžní úředníci nevěděli. Takže nemám pochybnosti, že pochází právě z doby svého datování a že byly vyhotoveny těmi úřady, jejichž hlavičku nesou.

„Nevinně odsouzený“ Jaša

Kniha obsahuje také kopii seznamu požadovaných dokumentů a mezi nimi jsou i výslechy Jakova Bljumkina. Proč se „příchozí“ tolik zajímali o osud oděského dobrodruha, levicového esera (pozn. překl.: strana socialistů-revolucionářů v  předrevolučním Rusku), vraha německého velvyslance Wilhelma von Mirbach-Harffa, který ještě ke všemu pracoval pro Čeku (první tajnou policii Sovětského Ruska)?

V oficiální a polooficiálních zdrojích se uvádí, že Jakov Bljumkin byl odsouzen neprávem, roku 1929 popraven a později rehabilitován. Z dokumentů vyplývá, že obdržel 2,5 milionů dolarů od německé rozvědky, předával tajné informace Japonsku a současně i Lvu Trockému – v té době již vyhoštěnému ze SSSR. Tedy, ačkoliv byl spolupracovníkem naší tajné služby, prodával informace komukoliv, což byl skutečný důvod jeho popravy.

Co mohla mít vlastně nově vytvořená sovětská vláda za natolik utajované a cenné informace, že německá rozvědka byla za ně ochotna zaplatit 2,5 milionu dolarů, což byla na tehdejší dobu neskutečná částka?   

Bljumkin nebyl žádným řadovým spolupracovníkem Čeky, sloužil ve zvláštním utajeném útvaru pod vedením Gleba Bokiji a byl pravou rukou Trockého ohledně speciálních úkolů. Proto byl pravděpodobně i omilostněn po provedení provokativního atentátu na německého velvyslance. Vzhledem k blízkému vztahu s Trockým byl jmenován vedoucím sovětské vědecké expedice na Tibet v roce 1925. Cílem výpravy bylo nalezení „města bohů“ a získání informací o technologii do té doby neznámých zbraní. Za tímto účelem mu hladovějící Rusko poskytlo 100 tisíc rublů ve zlatě. Ve své knize uvádím podrobnosti z jeho výslechů a vysvětluji, jak se mohl málo vzdělaný eser Bljumkin stát nejenom vedoucím jedinečné expedice, ale i přivézt z Tibetu unikátní materiál.

Část získaného prodal Japoncům, další, podstatně větší část dokumentace předal německé rozvědce, a něco zapracoval do hlášení pro svého představeného – „démona světové revoluce“, Lva Trockého. Odborníci, zabývající se výzkumem, předpokládají, že i Trockij obchodoval s tajnými informacemi, a to jak s Američany, tak i s Angličany a Němci. Na základě předaných údajů Němci pak vypravili několik svých expedic do Lhasy, vybudovali tam rozsáhlou výzvědnou síť a čerpali z ní informace až do roku 1945. Mimochodem, v Hitlerově okolí se po celou dobu trvání války nacházeli tibetští mniši. Dodnes není jasné, zda to bylo dobrovolně nebo z donucení. Bljumkin byl prostě „vzorovým“ zrádcem.

A co vlastně zrádce Jaša v Tibetu zjistil?

Podle záznamů z výslechů jej na příkaz dalajlámy XIII. (Thubtän Gjamccho) zavedli do podzemních sálů. Dveře se otevíraly pouze na určité hlasové příkazy. V těchto sálech je uchovávána zbraň bohů, která pochází z doby 15-20 tisíc let př.n.l. Jsou tam i obrovské kleště „Vadžaru“, které používali k tavení drahých kovů při vysokých teplotách. Takovým způsobem přeměněné zlato v prášek mělo antigravitační účinky a s jeho pomocí je možné vyrobit rozměrné kamenné létající plošiny. Dále se používá k léčení těžkých nevyléčitelných nemocí a k prodloužení života vyvolených. V podzemí se také nachází zvon Šu-dzy, který dle slov Bljumkina dokáže na určitou dobu oslepit mnohačetné vojsko. Je toho dosaženo transformací elektromagnetických určité frekvence, které lidské ucho nevnímá a působí přímo na mozek.

Dále také Bljumkinovi pověděli o objektech, které se nachází na všech kontinentech, umístěných vždy v horách. Jedná se o koule ze speciálního kovu zapuštěné do země. Nelze je rozřezat a ani odpálit. Uvnitř těchto sfér jsou mechanizmy, které při zapnutí vypustí řiditelná „oblaka“ podobná slunci, a nad místem určení explodují. Pomocí těchto zařízení by bylo možné zničit všechna města a průmyslová centra na Zemi.

Něco podobného se mohlo odehrát v roce 1904 v Tunguzské oblasti; tehdy se tam objevil shluk připomínající slunce, který byl několik předtím vypuštěn z podzemní sféry v Jakutsku. Kdo a jakým způsobem ovládá tyto zbraně, nevíme. Verzí o Tunguzském meteoritu jsou desítky.

Zajímavé je, že všechny tyto podrobnosti ohledně nám neznámých zbraní sdělil Bljumkinovi člen Rady Tibetu, a jak se vlastizrádce přiznal, byly předány rozvědce Třetí říše. Tehdy se dozvěděl s i o další zbrani. Jednalo se o jakýsi druh strážců v létajících talířích, které ochraňují podzemní tunely a města starodávné civilizace, nacházející se pod ledy Antarktidy v oblasti Země královny Maud. Pro přístup do těchto končin jsou potřeba speciální lodivodské mapy a správné heslo. Mapy se naší kontrarozvědce podařilo získat v roce 1945 v Německu, heslo ale bohužel ne.

Na základě svých výpovědí byl Bljumkin popraven ve velmi krátké době. A to přesto, že podle písemných i ústních zdrojů bylo možné se od něj dozvědět daleko více informací.

Kupředu na jih!

Znamená to tedy, že Němci měli od poloviny 20. let k dispozici ojedinělé informace, proč je tedy nepoužili proti Rusku? Nestihli zázračnou jadernou zbraň vyrobit?

Je pravděpodobné, že se jednotlivé kousky tibetské mozaiky dostaly do různých rukou.  Kromě toho se nejednalo o technickou dokumentaci toho, či jiného druhu zbraně. Základní principy byly sice známé, ale technologicky v tehdejší době neřešitelné. Přestože nacisté pracovali na svém jaderném programu již od konce 30. let a zapojovali do něj nejenom svoje fyziky, ale i vědce z celé Evropy. Určitých úspěchů přitom na základě získaných informací dosáhli, například dcera Goebbelse, Helga, komunikovala se synem Hermanna Göringa pomocí prvního videotelefonu na světě.

Nejvíce se ovšem nacisté zabývali údajnými dávnými podzemními městy pod Antarktidou; ve vnitřních prostorách Země, které tibetští mniši nazývali Agarthou. 17. prosince 1938 vyplula z Hamburku 3. německá antarktická expedice pod velením kapitána Alfréda Ritschera na lodi Švábsko a zamířila k jižnímu pólu. Na palubě nebyl jediný velrybář, zato ale velký počet potápěčů-důstojníků a členů Ahnenerbe. A právě tato organizace se zabývala studiem tibetských záhad. 19. ledna 1939 dorazila expedice do Antarktidy a pomocí hydroplánů Dornier Wall zahájila průzkum nemalého území jižního světadílu – v rozmezí od 13. stupně západní délky až po 22. stupeň délky východní.

Jeden z pilotů objevil uprostřed ledovců oázu o rozloze 32 km2.  Celá tehdy prozkoumávaná oblast byla nazvána Novým Švábskem a prohlášena za území Třetí říše. V současnosti se na teritoriu bývalého Nového Švábska (Země královny Maud) nachází německá výzkumná stanice Neumayer III.

12. dubna téhož roku se loď Švábsko vrátila do hamburského přístavu. Expedice přišla státní pokladnu na 3 miliony říšských marek. Kapitán Ritscher podal Hitlerovi osobně hlášení o výsledcích průzkumu. Zahájily se pak přípravy na další výpravu, ale začátek války plány zmařil. I když – koncem 40. let několik členů posádky Švábska tvrdilo, že se uskutečnilo ještě několik plaveb do Antarktidy a byl tam přepravován určitý náklad. A v lednu 1943 vrchní velitel německého ponorkového loďstva, velkoadmirál Karl Dönitz, v úzkém kruhu prohlásil: „ Německé ponorkové námořnictvo se zapíše do dějin minimálně tím, že na opačné polokouli, v Šangri-la, vybudovalo obrovskou a nepřístupnou pevnost“. Je možné, že měl na mysli proslulou utajovanou vojenskou základnu 211 nebo město Nový Berlín, kde byla po porážce ve 2. světové válce založena Čtvrtá říše.

Pane generále, ve 21. století je ale těžké uvěřit tomu, že existují města, o kterých nic nevíme. Přece jenom máme k dispozici satelitní mapy Antarktidy a žádný Nový Berlín na nich nevidíme…

To máte pravdu, na povrchu Antarktidy nic nenajdete. Německé ponorky ale objevily tunel pod ledem. Podle dokumentů Ahnenerbe, které se podařilo získat Směršči, má naše Země konstrukci matrjošky a sestává ze dvou sfér. Na vnější se nacházíme my a ve vnitřní civilizace, která existovala již před námi. Jedná se o zvláštní tajnou „skrýš“, kde jsou uchovávány dávné vědomosti. Chápu, že je těžké to přijmout, sám jsem to dlouho nedokázal vstřebat, ale jiné vysvětlení určitých skutečností prostě neexistuje.

Teď bych chtěl uvést některé pasáže z dokumentu, který se podařilo zachránit ze zvláštního archívu KGB. Jsou to instrukce opatřené razítkem přísně tajné a schválené nařízením führera č. 88 ze dne 20.1.1940.  „Německá antarktická expedice v roce 1938 objevila nová území. Jedná se o oblasti, které se nachází ve vnitřních dutinách Země. Jsou tam stejné kontinenty se stejnými městy, stejnými oceány a vlastním vnitřním Sluncem, kolem kterého se Země otáčí. Vstup do tohoto světa je možný pomocí ponorek, které musí provést určité manévry.“ Dále se tam hovoří o sestavení skupiny dobrovolníků určené k založení kolonie. A velmi zajímavé je místo, kde se píše: „Převoz kolonistů bude probíhat speciálním konvojem fűhrera každé 3 měsíce“.

Existují ještě i další dokumenty, mezi nimi například příkaz říšského vůdce SS, kde jsou uvedena kritéria výběru kolonistů. Zda se opravdu podařilo vybudovat tuto kolonii nebo ne, nevíme. Já osobně se ale domnívám, že ji vybudovali. Stejně tak jsem přesvědčen, že do Nového Berlína byla evakuována řada nacistických zločinců a část říšského pokladu.

O jaký zvláštní konvoj se jednalo?

Naše rozvědka se o něm dozvěděla v roce 1945 i díky dokumentům, které se jí dostaly do rukou po dobytí hlavního štábu německého válečného loďstva. Zvláštní konvoj se skládal ze dvou flotil – 21., která měla domovský přístav v Pillau (dnešní Kaliningradská oblast) a 33. (Flensburg na severu Německa). Tento zvláštní konvoj se skládal ze 150 ponorek, které byly vrcholem tehdejších technologií. Jeho hlavním úkolem byla „plavba do jižních moří“, uvedeno ve štábních dokumentech ohledně operace Valkýra. Tajná operace za účelem záchrany Hitlera měla stejný název, a ironií osudu i spiknutí německé generality proti führererovi.

V červenci 1945 píše národní komisař státní bezpečnosti SSSR Merkulov ve své zprávě určené přímo Stalinovi, „V budově generálního štábu německého vláčného loďstva byly nalezeny podvodní mapy s instrukcemi pro kapitány ponorek, patřících ke zvláštnímu konvoji. Z těchto map vyplývá, že se Němci nořili pod hladinu v těsné blízkosti břehů Antarktidy v oblasti Země královny Maud, pak propluli 20 km průchodem pod ledy Antarktidy a absolvovali komplikovanou cestu, vyznačenou na lodivodských mapách. Poté se již ocitli uvnitř Země, kde byly stejné oceány a moře i světadíly.

Uměli byste si představit, že by národní komisař Merkulov takovým způsobem „žertoval“ ve zprávě, určené Stalinovi, vrchnímu veliteli? V té zprávě je ještě množství dalších zajímavých podrobností, mezi nimi i ohledně případu fingované smrti Adolfa Hitlera a o možnostech jeho přepravy do Nového Švábska. Ostatně celou zprávu uvádím ve své knize.

Takže zpráva Merkulova se nezakládá na výmyslech okultistů z Ahnenerbe?

Přesně tak, rozvědku obzvláště rozzuřilo, že jim zřejmé těsně před nosem uniknul právě sám Hitler. S pomocí Směrščí zadrženého pobočníka velitele 21. flotily začal Sovětský Svaz připravovat expedici do Nového Švábska- Admirál loďstva SSSR, Nikolaj Gesarimovič Kuzněcov, píše Merkulovovi: „Podle mnou schváleného plánu bude vypraven výzvědný konvoj tří ponorek třídy K, série XIV, průzkum bude prováděn od 25.10.1945 do 10.11.1945 v místě s dannými souřadnicemi (68. stupeň, 0 minut a 0 vteřin jižní šířky a 1. stupeň, 0 minut a 0 vteřin)“. Právě tyto souřadnice byly vyznačeny na německých lodivodských mapách, a v listopadu 1945 vypluly ponorky na přísně tajnou misi.

Jak se ale ukázalo, úkol nebylo možné splnit. A Merkulov ve své zprávě ÚV KSSS uvádí: „… Při sestupu K-56 pod hladinu v místě souřadnic odpovídajícím souřadnicím na mapě č. 0029… v hloubce 100 metrů objevily akustické přístroje kolem ponorky 10 neznámých cílů, které měnily dráhu pohybu s rychlostí 66 uzlů, převyšující 3x rychlost K-56 nad hladinou (při ponoru 10 uzlů). S takovou situací se sovětské ponorky setkaly poprvé. Máme co do činění s neznámou podvodní technikou německého válečného loďstva…“. Našim ponorkám se tenkrát podařilo vyváznout beze ztrát na životech. Po jejich návratu museli členové posádek podepsat prohlášení o mlčenlivosti ve věci státního tajemství. Vícekrát se naše vojenské loďstvo do té oblasti již nevydalo.

Hůře ale, alespoň co já vím, dopadli Američané?

Začátkem roku 1947, poté co byly dokončeny výslechy velitelů flotil zvláštního konvoje, naplánovaly USA operaci s názvem Highjump. Výprava sestávala z jedné letadlové lodi, dalších 12 lodí, ponorky a 25 bojových letadel. V oblasti Země královny Maud, když se ponorka snažila přiblížit k tunelu do Agarthy, byla flotila napadena.  Američané ztratili 2 torpédoborce, vážně poškozená byla letadlová loď a „létajícími talíři“ bylo sestřeleno několik letadel. Členů posádky zahynulo okolo 400.  Výsledky operace jsou dodnes pod utajením. Admirál Richard Byrd, který operaci vedl, zahynul „čirou náhodou“ při autonehodě, poté se zmínil, že začal psát paměti.

A naši námořníci nebo letci se s něčím podobným někdy setkali?

Samozřejmě ano. Sám jsem nejednou předkládal podobné depeše o UFO osobně ministru obrany Dmitriji Ustinovovi. Vždy reagoval klidně, jakoby se jednalo o běžnou věc. Později jsem se dozvěděl, že existuje speciální vojenská směrnice jak se zachovat při setkání s neznámými objekty (UFO a USO).

A prezidenti vůdčích zemí světa mají informace? Je možné, že také existuje jakási komunikace mezi lidstvem a bytostmi pod ledem?

Prezidenti pravděpodobně informace mají, ale ne všechny. Dozví se pouze o tom, o čem dostanou materiály. Vím, že Vladimír Putin se o toto téma velmi zajímá. A ohledně komunikace? Mám podezření, že nové technologie, jako mírové využití atomu, počítače, motory na základě nových fyzikálních principů a další, nespadly prostě z nebe, to spíše pochází z hlubin pod Antarktidou. Kdo by ale něco takového veřejně přiznal?

Je pochopitelné, že „podantarktické obyvatele“ nemůžeme posuzovat podle lidských kritérií, jsou ale na straně dobra nebo zla?

Pravděpodobně na straně dobra. Ať se tam již skrývá kdokoliv, soudě podle některých událostí, již několikrát zabránili použití jaderných zbraní. Chránili život na planetě Zemi, ačkoliv…