Na čo slúžili pyramídy?

Samotný názov pyramída pochádza zo staroegyptského slova per-neter: neter – boh/bohyňa, pričom slovo sa vzťahuje k princípu, nie k osobe; per – dom, domov. Význam slovného spojenia per-neter je teda: „dom bohov“. Grécke slovo pyramída sa prekladá ako „oheň uprostred“, čo môžeme chápať ako miesto, kde sa nachádza zdroj energie. V žiadnom prípade to nie je označenie hrobky. Názov hrobky v staroegyptštine je per-ka, čo by sa dalo zjednodušene preložiť ako hrob(ka). Širší význam je v zmysle dom fyzickej projekcie seba samého, ale nemyslí sa tým priamo telo, ktoré sa označovalo slovom khat alebo khet.

Pre zaujímavosť uvádzame príbeh českého turistu, ktorý zažil v egyptskej pyramíde niečo veľmi zaujímavé:

"Cesta do Velké pyramidy vede po jejím úbočí, kdy obvodových kvádrů, které jsou opravdu obrovské (na výšku přes 2 až 3 metry), jsou vysekány schůdky. Ty nejsou původní. Vysekali je tam pro turisty. Po těch se vyškrábete ke vstupu, který nám tu zanechala parta zlodějů pod taktovkou chalifa Al-Ma’múna někdy v roce 820 našeho letopočtu. Chodba je dlouhá asi 20 metrů a je nahrubo vysekána přímo do pyramidy. Dostanete se do prostoru, ze kterého lze vstoupit do chodby, kterou se dostanete přímo do nejnižší komory. Tam je ale mříž, takže jediná další možnost je pár schůdků vysekaných do kamenů a pak úzká šachta cca 1,5×1,5 metru, ve které jsou na zemi pryčny jako do kurníku. Vejde se tam vždy jeden člověk v jednom směru, takže se musí vždycky počkat, jestli se leze nahoru anebo dolů. Tahle chodba je dlouhá cca 30 metrů, takže nic pro lidi s klaustrofobií. Následuje proslulá Velká galerie.

Velká galerie je opravdu monumentální prostor. Díváteli se do stropu, je to jako brána do nebe. Výstup galerií je jako horská túra. Sice už nemusí člověk po čtyřech a může se držet zábradlí, ale i tak v dusném vzduchu je to velmi náročný výkon, zvlášť když člověk není trénovaný na místní klima. Během výstupu si můžete opakovaně potvrdit starou známou pravdu: ani nehet ani žiletku ani nůž… prostě mezi spáry nic nevrazíte. Spíše to působí dojmem, že tam ty spáry někdo dodatečně namaloval, aby to dobře vypadalo.

Sice ve Velké pyramidě nenajdete jediný staroegyptský nápis, ale novodobých grafity je tu bezpočet. Jsou vyryté přímo do kamenů. Klasické nápisy typu: Byl jsem zde! Fantomas, LP 2007, A + R, atp. Samozřejmě ve všech jazycích včetně češtiny.

Když zvládnete výstup galerií zbývají cca tři poslední schůdky v podobě kramlí zatlučených do metrového kamene a jste na přístupové cestě do tzv. královské komory. Ještě je třeba projít asi 5 metrovým úsekem v předklonu. Je tam meziprostor, ve kterém se můžete na chvíli narovnat.

Když jsem tam byl po druhé, uvědomil jsem si, že jsou zde vodící drážky, které zjevně sloužily pro tři obrovské kameny, jenž uzavíraly vstup do komory. Tohle všechno je bohužel už dávno pryč.

Hurá! Jsme v útrobách Velké pyramidy!!! Hmm, ale tady taky nic není!? Kvůli tomuhle jsme sem lezli? Stejnou cestou musíme zpátky. To je o ničem.

Takhle nějak se tváří většina turistů, kteří absolvují opravdu náročný výstup až sem. Navíc máte docela šanci se umazat, takže si neberte nic bílého anebo svátečního – i takoví blázni tam byli.

Ten prostor mne uchvátil. Pocitově je to hodně zemité místo. Hodně mne to pokaždé usadilo a cítil jsem obrovskou sílu toho prostoru, který byť ne na plný výkon, ale stále funguje v nějakém úsporném nebo pohotovostním režimu.

Když odejdou ti turisti hledající nějakou atrakci, nastane v prostoru naprosté ticho a vnitřní klid. Je cítit, že se tu děje něco nad rámec běžného chápání člověka. Něco, na co nejsme v dnešní době zvyklí a neumíme to uchopit svými běžně používanými 5 smysly.

Jednu z prvních věcí, kterou jsem zavrhl, byla teorie o hrobce. Tady je to prostě jiné. Po té co jsem absolvoval návštěvu 3 skutečných královských hrobek na západním břehu Nilu a jedné mini hrobce královského písaře, je tu naprosto jiná energie. V hrobce je cítit, že to sloužilo k tomu účelu. Je to stejné, jako když se projdete po hřbitově a  nebo po kostele plném krypt.

Ten prostor je sám o sobě divný. Jste ve kvádru, kde jsou holé stěny (nepočítám soudobou lidovou tvořivost turistů a domorodců). Vše je naprosto hladké a tak nějak cizí. Jediné, co narušuje onen svébytný ráz je ústí do prostoru a vana, která stojí u severní stěny místnosti. Pro sběratele senzačních hieroglyfů se tu opravdu nic nenajde, takže se nedivím, že mnozí přijdou a hned zase odejdou. Pro člověka vnímavého je to ale setkání na úrovni pralesního muže se sálovým počítačem – prostě nechápete, nerozumíte – tupě hledíte do prázdna a snažíte se něčeho chytit. Něčeho, čemu byste ještě rozuměli.

Blíže vchodu jsou ony dvě pověstné šachty. Jedna je západním směrem a druhá východním směrem. Ta východní je poničená, jak se do ní snažili naši moderní egyptologové probourat a nacpat ventilátor. V roce 2011 už nefungoval stejně jako kamerový systém. Stěna kolem východní šachty je skutečně silně poškozená. Museli na to vzít zjevně hodně silný kalibr.

Když už nebylo se na co dívat očima a co ohmatat, zkoušel jsem prostor obsáhnout tím vším, čemu obecně říkáme 6. smysl. Dotýkat se zdí je velmi zvláštní požitek a  to nejen fyzický. Jsou naprosto hladké a spáry téměř neznatelné, ale cítíte tu zvláštní energii, kterou vyřazují.

V roce 2005 jsem využil té jedinečné příležitosti onoho krátkého osamění v prostoru a stoupl jsem si doprostřed místnosti v pozici pěticípé hvězdy. Bylo cítit jak mnou téměř okamžitě prochází ona zvláštní energie pyramidy – velmi silná, velmi hustá a hodně uzemňující a přesto jistým způsobem uklidňující. Setrval jsem tak asi 5 minut nežli ke mně dolehly hlasy skupinky tří žen, které se vesele bavily jazykem, kterému jsem nerozuměl. Když se pak objevili v komoře, napadlo mne, že jsou z Turecka. Zda to byla pravda nevím. První, k čemu zamířily, byla vana a jedna z nich po krátkém hecování od ostatních si do ní lehla. Něco tiše ve mně pojalo závist, že jsem si to nedovolil a  odešel jsem.

V roce 2011 jsem se na místo činu vrátil s partou podobně naladěných lidí. Měli jsme zase štěstí, že alespoň na chvíli v prostoru nebyl nikdo jiný. Byl jsem rozhodnutý, že si tentokrát do vany vlezu taky a ostatní mi měli dělat křoví.

Ten zážitek byl prosto fenomenální. To se opravdu špatně chápe, dokud si to člověk nezkusí na vlastní kůži. Měřím 193 cm a bylo to na mne akorát. Odhaduji, že vnitřní délka vany je dimenzována na 2 metry. Já to měl i s botami tak akorát. Na šířku v pohodě. Jen jsem zavřel oči, cítil jsem obrovský tlak na temenní čakru a do nohou. Přitom jsem se dotýkal jen podlahy. Bylo to velmi intenzivní. Cítil jsem, že pokud bych tu setrval déle, vrhlo by mne to do jiného stavu vědomí. Též se mi znovu vrátilo, že vana nestojí na svém původním místě. (Má být uprostřed.) Bez slov jsem vyzval dalšího, aby to zkusil taky. Následně jsme porovnali své pocity a prožitky; byla v tom jednoznačná shoda.

Pak jsme ještě zkoušeli alespoň chvíli meditovat uprostřed místnosti. Bohužel se do prostoru nahrnula další dávka turistů. Bylo ale zajímavé, že i oni zkoušeli s pyramidou komunikovat. Z toho usuzuji, že čím dál více lidí se snaží pochopit její původní podstatu a účel.

Následoval návrat na denní světlo a tropické vedro stejnou cestou."

zdroj: http://www.suenee.cz/velka-pyramida-osobni-pribeh/